Váchán, Údolí Ishmurch, Kohe Uparisina – 6260 m n.m.

• Cesta: Sweet 65
• SZ zářezem, WI5, sklon 70°
• Délka výstupu 1600m
• Vylezeno za 4 dny
• Alpským stylem
• Spolulezec: Jan Doudlebský
• Září 2008
• ČHS ocenil jako výstup roku

Expedice Devold TRIPLE NORTH WALLS - Znovu v pohybu
Po měsíci, kdy jsme si z Honzíkem užívali lázní vrcholného léta v české kotlině v podobě lezení na pískách, hospodského ruchu a vylizování ran z předchozí expedice v Pákistánu, zdravím všechny, kteří sledují naše výpravy tentokrát nezměněným pozdravem, Salam Allejkum.
Afgánistán
Důvod je jasný, naše polomrtvá těla vyklopila plechová létající potvora do rozžhavené polopouště, kde hliněné příbytky poskromnu střídá železobeton a prosklené fasády. Nesourodost materiálů je zde stejně čitelná jak střet dvou naprosto rozdílných světů. Směšně málo blahobytného života v kontrastu se zbytkem, kterému je přiděleno drsné nesmlouvavé živoření. Přistáli jsme do válkou zmučené islámské země Afghánistán.
Tak a mám to. Dřepím s Honzou v příletové hale na Kábulském letišti a tekoucí čůrky potu se vsakují do mých evropských hadrů. Kolem dokola lidé zabalení v hábitech s turbany na hlavě. Po evropsky vyhlížejících „běloušcích“ ani zdech. 
„Jé, pane bóže, kde to jsem!“ 
Hrdinské kecy před odletem začínající otázkou: 
„Ty se TAM nebojíš?“ 
Končící briskní odpovědí: 
„NÉ, čeho bych se přeci bál,“ jsou ty tam. Kámoši Žebroň s Lišinem, kteří před víc jak dvěma měsíci vyrazili motododávkou UAZem po souši přes Slováč, Ukrajinu, pak přeprdlali ruské pohoří Ural směrem do Kazachu, Kirgizu, Uzbeku až sem, kde nás měli čekat na letišti prostě “TADY NEJSOU“. A není tady nic přátelského, známého, jen vedro, místní košiláci včetně hnusné ušmudlané haly. V danou chvíli říct, že jsme v řiti, je hodně chabé popsání situace a cítím, jak napětí probíhá každým nervem mého těla. Naštěstí po dvou hodinách si všimnu pochodujícího pirotombónu, neboli košilatého převleku mířícího přímo k nám… 
„Nazdar,“ dávám nesmělý pokus spřátelit se s hábitem, který u mě zastavil. 
„Čus kluci,“ zní zpod látky. Neuvěřitelné, ono to mluví. Po krátké chvíli rozpoznávám našeho starého dobrého kámoše Žebra. Pro tuto chvíli jsme zachráněni. Sedáme do auta s černými skly a uháníme pekelnou rychlostí přes rozbité kábulské uličky do baráčku organizace Člověk v tísni, který nám poslouží něž pojedeme dál, jako dočasný azyl.
Večerní program dopadl nad očekávání dobře. V baru Wazir, který je někde v bludišti budov v podzemí pod Kábulem a po přísné prohlídce dvou „guardů“ ověšených samopaly zabouchávají se s rachotem za námi dveře. Scházíme spoře osvětleným schodištěm někam dolů do utajené nory západní civilizace, kde procitáme až v umělém osvětlení hudbou předecibelovaném sklepení. Pivo po dvou dolcích a tvrdého chlastu co se do nás vejde. Naštěstí vše se děje hluboko v podzemí, kde Alláhovi oči prý nevidí a afhgánské ucho neslyší.
Ranní střízlivění bez možnosti vypít narychlo vyrovnávací pivo probíhá bolestně a dlouze. Nicméně tím to nekončí, jelikož nás čeká ještě přejezd do čtyřista kilometrů vzdáleného Mazar-e-Sharifu. Namáčklí jak sardinky do kombíku Tyota Corola se vydáváme všichni čtyři v šanc řidičskému umu Babibulaha a jeho největšího spojence, pro změnu zas koho jiného, než Alláha. Malý hendikep máme už od samého počátku, jelikož volant na pravé straně v zemi, kde se „řídí“ napravo je prostě pecháček. Jiné auto ale nebylo k dispozici. Pokaždé když náš „driver“ sešlápl pedál s vidinou předjet pomalu jedoucí náklaďák v klikatícím údolíčku, vrhnul svůj pohled na místo, kde seděl spolujezdec Žebroň. Ten měl zato na přijíždějící auto výhled dokonalý, ale chyběl mu volant i brzda, a tak podle jeho rozšiřujících zorniček a paniky v očích usuzoval, zda je správný čas na divoký „předjíždivý“ manévr. Kolem nás utíká zajímavá krajina, která nese známky proběhlých bojů. Podpis, který zanechal konflikt Rusů s Masůdovými vojsky včetně stále doutnající občanské války mezi Talibánci a vládními spojeneckými jednotkami je stále patrný. Rozházená, po boji pomuchlaná vojenská technika, červeně označené kameny ohraničující minová pole, rozstřílené baráky. Chudák Afgoš, přes třicet let těžce zkoušená země a lidé žijící v ní. Po devíti hodinách vylézáme z auta vyprázdněný od adrenalinu a pomalu rozcházíme podlamující kolena.

Mazar-e-Sharif je místo, které si vybavuji už jako malé desetileté děcko listující v Tatíkově knížce. Černobílé obrázky nafocené od Vildy Heckela, které mapuje první horolezeckou expedici z roku 65 do Váchánského pohoří. Knížka, která je provoněná dobrodružstvím a exotikou. Druhý den jdeme na bazar k mešitě Hazrat Ali. Chci vidět místo, jak ho mám zafixované v paměti z dětství. Pohádková mešita s poletujícími bílími holuby. Je to tady, pořád stejně okouzlující. Prožívám stejný pohled, jako kluci z expedice Hindukúš před více než čtyřiceti lety. Byl jsem přesvědčený, že ho civilizace smetla sebou do propadliště času, nebo je natolik éterický, že nemůže být ani skutečný. Vnitřně prožívám silný pocit dojetí, můj sen a symbol dálav je nadosah ruky. 
K mešitě Hazrat Ali se váže pověst, že jakmile přiletí jiný holub než bílí, tak do čtyřiceti dnů změní barvu peří na bílou. Nevím, co je na tom pravdy, v každém případě jiného než běloučkého „ptakoňě“ jsem tady neviděl.
Přílet z Evropy do Asie máme za sebou a tak dá se říct, že první kroky dostat se do pohoří Váchán jsou učiněny. Druhá část z trilogie Expedice DEVOLD TripleNorthWalls, kde se pokusíme jít po stopách našich předchůdců a vylézt s Honzíkem novou cestou v severní stěně Uparisíny právě odstartovala.

Expedice Devold TRIPLE NORTH WALLS - V srdci Asie
Čísla v kalendáři se od té doby už mnohokrát přetočily a většina těch, kteří před čtyřicetitřemi lety pomáhali vynést těžké batohy naší první horolezecké expedici údolím Išmurch pod neznámé, ledem pokryté štíty již hoduje ve společnosti Alláhově.
Přesto mám pocit, že tiskařská barva černobílých obrázků, které malebně zachytila závěrka foťáku Vildy Heckela sotva zaschla. Poznávám to, vše je jak z knížky, která zažloutlá časem a tisíckrát prolistovaná odpočívá u mě doma na pracovním stole. Vesnice, krajina a dokonce i tváře. Na první pohled je jasné, že pro zdejší údolí platí jiné zákony než pozemské. Čas se zastavil… Pouze ostré, vrásčité tváře mužů vykreslené na fotkách vystřídaly stejné obličeje jejich synů a do zápisníků přibyl letopočet 2008. Před námi se rozbíhá náš příběh, kde děláme první nesmělé kroky na úpatí stále divokého a tajemného Vachánu.
Vytrženo ze zápisníku
5. září 2008
Zaprášený OffRoad Toyota Surf konečně po třech dnech jízdy zastavil. Pomalu rozplétáme zkroucené, bolavé údy a vylézáme ven. Ten zpropadený pekelný stroj nás s jistotou provezl časem a vyklopil uprostřed něčeho, co se dá nazvat ranný středověk. Jsme tu. Vesnice Išmurch a její prehistoričtí lidé.
6.září 2008
Stává se z nás velice vyhledávaná atrakce a určitě jedna z nejveselejších, kterou za život viděli. Není se čemu divit, když jsme ověšení divnými předměty, mluvíme zvláštní řečí no a vůbec co to máme na sobě za hadry. Prostě hahaha-chychychy velká bžunda. Konečně nějaké rozptýlení uprostřed každodenní tvrdé práce. Nastal čas žní a na polích dozrává zakrslé zlatavé obilí, jedna z mála plodin, která má odvahu v této hornaté půdě vyrůst. Denní režim je přísný. Chvíli před úsvitem celé rodiny s kravkami a osly odcházejí na svá políčka, kde po celý den bojují s hubenou sklizní. Do svých příbytků je vyžene až začátek soumraku. Mezi prací jednotlivě nebo ve skupinkách za námi přicházejí, na chviličku se posadí, vypijí hrníček čaje, něco zažvatlají v nesrozumitelné darijštině a pak zas zmizí. Už vím jak je akvarijní rybce bez známky soukromí. Má to hold chuděra blbý v podstatě jako teď i já. Jinak jsou to milí, hezcí lidé, ale prosím pane Alláhu, ať už vypadneme do kopců. 
Sedím v hliněné špeluňce s Honzou plus naši tři kámoši Žebro, Lišin a Tomík. Na zemi u nohou je rozprostřený ubrus a na něm chlebový placky Nan, který namáčíme do zaručeně ekologického jogurtu s všemi možnými „živými“ kulturami  Na oplátku za příkladnou afghánskou pohostinnost platíme každovečerně doslova a do písmene vlastní krví. Z našich těl se stala transfuzní cisterna pro celé zástupy zdejších blech. Přání: „Spi sladce, ať tě blechy štípou celou noc,“ zde dostává hororový rozměr.
7.-8. září 2008
Jdeme…!!! Krvavá terapie je na chvíli ukončena. Naštěstí nelítostným kusadlům ve vyšších nadmořských polohách zamrzají panty. 
Třináct nosičů obložených našimi batohy s malými kmitajícími nožičkami cupitají vzhůru kamenitým korytem ledovcové řeky. Pár studených dravých brodů a jsme na plácku pod ledovcem, který se stane na pár týdnů naším domovem. Koukám vzhůru jak poslední paprsky slunce olizují sněhové nařasení vrcholku severní stěny Uparisíny. Její strmé ledové srázy padající až k ledovci a vypadají jak pečlivě opracovaný diamant zasazený harmonicky do závěru údolí. Úžasná světelná megashow trvá bohužel jen pár minut. Na další si budu muset počkat do zítřka. Nasazuji nazpět vypadlou čelist a v tichosti vzdávám hold přírodě, která si s takovou hravostí a elegancí vše nachystala. 
„Tak to je náš cíl Jendo.“ 
„Panenko starostlivá, no nazdar.“
11.-12. září 2008
Balíme vše potřené pro lezení a přežití na osm dní. Naštěstí nakoupené červené krvinky z předchozího pobytu v Pakistánu se zázračně udržely v těle. Je nám dobře, jsme aklimatizovaný, nemusíme na nic čekat. Kousek od úpatí stěny stavíme stan na obrovský krychlový šutr vyvyšující se víc než dva metry nad ostatní ledovec. Strategické místo s výhledem na linii, kterou máme v úmyslu pokoušet vylézt. Ráno jen tak nalehko s lezeckým harampádím jdeme pod stěnu dotknout se prvních metrů ledového kluziště. Pouze s malou odlišností od běžného, trčí kolmo k nebi. Natahujeme lano přes zamrzlý výšvih, kde ho necháme do dalšího rána. Malinkaté zpříjemnění pro rychlý nástup do stěny.
13. září 2008
Těsně než dovřu stan, ozve se do zmrzlého rána dunivý rachot padající laviny. Bílá nadílka prolétla naším směrem, kde za chvíli budeme lézt. 
„To je první, kterou tady vidíme,“ ujišťujeme se navzájem s Honzou. Náhoda, tak to v horách hold chodí. Nandáváme batohy na záda, ale do zpěvu nám ani jednomu není. Rozhodnuto, jdeme na to. 
Dolézáme na konec lan zanechaných z předchozího dne a pokračujeme dál monotónní dřinou zasekávání cepínů a kopání maček do přemrzlého ledového skeletu. Nad našimi hlavami se zlověstně šklebí tisícitunové séraky. Spěcháme co nám síly stačí a terén dovolí. V úzkém skalním hrdlu se nedá nikam schovat. Jestli teď něco spadne, tak máme po žížalkách. I tak prolezení nebezpečného úseku trvá neuvěřitelných několik hodin. Mám pocit, že jsem „zbobkovanej“ až za ušima, ale z nejhoršího snad už budeme venku. Na skalním pilířku zavěšujeme náš bivakovací pytel a rychle mizíme v něm. Vnitřní prostor nedává šanci očím vidět okolní svět a tak se navozuje iluzorně chatrný pocit bezpečí a klidu. 
Během noci se pětkrát rozvibruje vzduch s ohlušujícím rámusem padajících séraků. Vše prolétlo deset metrů od nás. Tlaková vlna zahýbala naším šusťákovým domečkem. Jedno vím, dolů mě už nikdo slanit nedonutí. Ústup z kopce je odřízlý, utéct ze stěny prostě nejde. Musíme jedině přes vršek a hotovo.
14. září 2008
Paradoxní ranní opakující se dilema. Vylézt z „ohnusnělého“ zmrzlého spacáku ještě do většího mrazu s vyhlídkou celodenní dřiny, nebo radši zůstat zalezlý. V přeneseném smyslu Sofiinina volba. 
Strmá ledová stráň je po ránu obzvláště nepřátelská. Každé zaseknutí cepínu probíhá na třetí nebo čtvrtý pokus, jelikož noční mráz přetvořil ledík v štípající se beton. O nohách nemluvím, protože jsou dokonale ztuhlý a nejeví žádné známky života. Nejspíš máme s Honzíkem za sebou první a asi nejtěžší třetinu stěny, nicméně letmý pohled vzhůru na další kilometr vzbuzuje pocit zoufalství… Člověk to musí brát ale z té lepší stránky, například máme pěkný výhled na okolní kopce. Nebo třeba, při pohledu dolů narůstá hladová propast, která není snad tak nenažraná „svině“, jak vypadá. 
Hodiny přeskakují jedna za druhou, přitom styl lezení ani o píď nevybočuje z tupé jednotvárnosti. Stále tlučeme motykami jak hluchý do vrat a k tomu nateklá lýtka jak u krkonošského pošťáka. Napravo od nás spadla další séraková věžička. Evidentně se něco uvolnilo a vše je tím pádem v pohybu. Bez povšimnutí pokračujeme dál, konec konců co s tím naděláme . 
„Jendo u toho skalního pilířku dorovnáme poličku až na šutr a s trochou dobré vůle tam narveme vedle sebe dvě zadnice.“ 
„Panečku to bude posezeníčko,“ slyším odpověď několik metrů nad sebou. 
„Zavrtám ještě jeden šroub do ledu a sjedu za tebou.“ 
„Jo.“ 
Po hodině úklidových prací máme střechu nad hlavou a můžeme začít rozpouštět sníh na pití. Potom následuje kulinářská instantní specialita zabalená do přebalu s nápisem bramborová kaše s mlékem. 
Čtu nahlas: „Pro ještě lepší chuť přidejte máslo, přimíchat bylinky a podušenou papriku nakrájenou na kostky, nebo zelený hrášek. Můžete podávat s uzeným ma…“ 
„Drž tlamu.“ 
Surová odpověď mě vytrhne z myšlenkové levitace.
15. září 2008
Děsivá stěna, vůbec nic nedá zadarmo. Ani náznak firnového sněhu, po kterém se dá téměř „utíkat“. Jen led a zas štípavá odskakující tříšť. Stát na hrotech maček je skutečný fyzický trest. Lezeme na podvrcholovým žebírku připomínající ostří nože. Na obě strany pod nohama pekelná, přes patnáctset metrů zející díra, kterou je vidět celou stěnou, až dolů k nástupu z ledovce. 
„Krááása coóó,“ křičím dolů na Honzu. 
Vylezly okolní štíty, které do té doby nebylo možné vidět. Co kopce, celé pohoří jak na dlani. 
„Jó, ještě jednu délku a musíme být nahoře.“ 
„Snad, kéžby.“ 
Počasí je nádherné, teplota mírně pod nulou a prakticky bezvětří. Kolem dvanácté dolézám přes malou převěj a za ní se na mě se zubí s pusou od ucha k uchu Honza. Dál není kam. 
Před námi leží špičatý pakistánský Hindukůš pokračující přes neviditelnou hranici do Číny a na druhé straně mohutné Lungo s Arianou, včetně dalších vrcholů ztrácející se v dáli hornatého Afghoše. Otáčím hlavu a koukám na hliněné pohoří tádžického Pamíru s malým počtem sněhových čepiček. 
„Kurnik, jak se dostaneme dolů?“ 
„Nó, to zatím netuším,“ odpovídá Honza. 
Skutečnost je nestraně spravedlivá, jelikož všechny nabízené varianty vypadají stejně na „prd“. 
„Sestoupíme támhle,“ ukazuji cepínem na hřeben, kudy vedla výstupová trasa z šedesátého pátého. Pás sněhu, po kterém se dá na hřebínku lézt, je hodně příkrý s desítkami skalních hupů. Z jedné strany spadající srázy kolmo do pakistánského údolí a z druhé je hradba mohutných převějí uplácaných větrem do nejbizardnějších tvarů. 
„To bude na dlouho.“ 
„Než dolezeme na konec tak se zblázníme,“ odpovídám. 
„Máme tak tři hodiny, lezeme, ať ukrojíme kus z té hrůzy.“
16.září 2008
Den zúčtování. Přesto, že nám byl sněhovým pláckem dopřán nevídaný luxus ležet vedle sebe přitulení jak spřízněný bratři, moc z noci síly nepřibylo. Mokrý spacák už tvořil pouze morální útěchu a pod ním jsme se třásli zimou jak drahý psi. Aspoň počasí nám hrálo do karet s modrou oblohou a průzračnou viditelností kamkoliv. Také slunce nedalo na sebe dlouho čekat. Jedna z výhod a nejspíš i poslední, když uvíznete na vršku kopce. Pomalu roztáváme v ranních paprscích a dáváme se do práce. 
Těsně před polednem dolézáme na konec nekonečného hřebene. Zde nezbývá než slaňovat přibližně dvěstěpadesát metrů až dolů do rozpukaného ledovce. Pár horkých okamžiků při stahování lana, jestli se někde o skalní výčnělek nesekne, nebo nevezme kámen, který by po přistání na hlavě výrazně znepříjemnil den. Šestnáctá hodina odpolední, tři dny, tři noci a je po všem. Hindúkuš, v domorodé řeči ničitel Indů, nás propustil ze své moci a dovolil prožít úžasný zážitek na jednom ze svých mnoha vršků. Podáváme si ruce a oba dojatí se objímáme. 
„Strašný co?“ houknu na Honzu. 
„Děsný…“
Cestu jsme nazvali s Honzíkem Sweet 65' (sladký šedesátýpátý), jako vyjádření obdivu našim českým klukům, kteří v pionýrských dobách roku 1965 udělali prvovýstup na Uparisínu a další okolní štíty. Splnil se mi tím dětský sen, jelikož jsem mohl šlápnout do míst, kde moji hrdinové z expedice Hindúkuš prožívali svá úžasná dobrodružství.
Naše expedice DEVOLD TripleNorthWalls odlétá 4. 10. z Kábulského letiště přes Dílí do Nepálského Kátmandů za posledním kopcem téhle výpravy. Až dokončíme přesun, dám vědět z města, o kterém se tvrdí, že pokud z něj rychle neodjedete spokojeně obrostete mechem. Musím říct, že je to pravda jelikož i moje srdce si beznadějně před lety Kátmandů zamilovalo a vždy si tam s chutí zarůstám.
Technická data
Kde: Afganistan/Váchán/údolí Ishmurch 
Co: Prvovýstup na Kohe Uparisina/6 260 m. n. m., severozápadním zářezem 
Název cesty: Sweet 65' 
Obtížnost: 1 600 m v ledu WI 5, celkový sklon 70° 
Kdy: 13. 9. - 16. 9. 2008, celkem 80 hodin alpským stylem 
Kdo: Marek Holeček a Jan Doudlebský
Materiál, který jsme měli s sebou
2× lana Tendom 75 metrů, průměr 7,8 mm
2× sedáky Tendon (Light)
1× sada friendů RockEmpire (krom dvou velkých)
3× skoba „Véčko“ BlackDiamond, Camp
4× skoba „Nůž“ BlackDiamond, Camp
2× skoba „Dužnik“ BlackDiamond, Camp
1× sada čoků RockEmpire (krom všech velkých)
7× prošité smyčky RockEmpire
2× cepíny, Grivel (Taakoon) a cepíny (Démon)
1× mačky Camp a Raveltik
5× šrouby do ledu Raveltik
2× helma Grivel
2× batoh Bergans (Helium 50 l)
1× bivakovací pytel SirJoseph 700 g
2× spacák SirJoseph (Koteka) 800 g
1× vařič Var II
3× plynové bombičky 250 g propan/butan
1× útočný stan Bergans
1× kempovaní stan RockEmpire (Alpin 3)
Oblečení
membranové střečové převleky Klättermusen bunda (Froste) kalhoty (Freke) rukavice (Greppet)
kompletní spodní vlněné prádlo Devold (ponožky, kalhoty, tričko, mikina, vložky do rukavic, čepice)
péřová bundička Klättermusen (Liv) 290 g
boty Lasportiva Honza (Trango Ice), Marek (Evo)
hodinky s výškoměrem Suunto (X-lander)
brýle Julbo