FRANCIE

Francie, Grandess Jorasess
1997

Alpy, Grandess Jorases

  • Cesta „Manitua“ z roku 1991 od Svetičič
  • Opakování
  • S stěna - 7+ A3+ 70°
  • Délka výstupu 1 150 m
  • Vylezeno za 6 dní alpským stylem
  • Spolulezec Tomáš Rinn
  • Červen 1997
  • ČHS ocenil jako výstup roku

Dlouhá indiánská modlitba
Grandes Jorases, Manitua - VII+ A3+ 70°
Většina věcí v Čechách se domlouvá v hospodě. Ani tahle nebyla výjimkou. Po pár žejdlíkách se vleje klid do duše, odvaha vzroste, a i nedosažitelné je rázem na dosah ruky. Když jsme letos v zimě viseli s Houbou v prvním bivaku na cestě MacIntyre v severní stěně Grandes Jorases, měli jsme krásný výhled na vedlejší skalní monolit. Takže tam to všechno začalo. Je zvláštní, že člověk ještě nevybředl z jednoho průšvihu a už se zamýšlí nad dalším. Oba dva jsme prolézali žulovou desku pohledem. Krev začínala vřit. Je to démonická podívaná - sníh, skála, led....prostě všehochuť toho, co těžké alpské lezení může nabídnout. První, kdo touhle fantastickou linii prošlápl, byl slovinec Slavo Svetičič. V roce 1991 tak vznikla cesta s tajemným názvem - Manitua. Celkem 1100 metrů lezení je ohodnoceno stupněm VII+, A3+ a 70° ledu a mixů. Mrkli jsme s Houbou na sebe: "To bychom mohli potrápit..." O dva dny později jsme leželi v nacucaných spacácích na druhé straně kopce a jediné, co se nám v tu chvílinhonilo hlavou bylo - rychle dolů, do tepla, a na lezení až navěky zapomenout!!!
O dva měsíce později však stojíme pod stejnou zdí znovu s novým nadšením. Vymazanou pamětí přemýšlíme kudy nahoru. Počasí je skvělé-prší. Na chatě Leschaux, kam jsme toho dne dorazili, uléháme v naději, že zítra se počasí umoudří. Ráno pro změnu poprchává. Oba však hýříme optimismem, neboť chaminnixské rosničky předpovídají krásné počasí na následujících pět dnů. Nahoru po ledovci vyrážímě v mazáckých 9:00 a po dvou hodinách narážíme na česky mluvící stan. Kluci jsou z Brna a chtějí jít Walkera. "Alespoň nebudeme ve stěně sami", uklidňuji se. Podívám se nad hlavu a vidím všude moře sněhu, pomalu víc než v zimě. "To bude žužo - masíčko", proběhne mi hlavou.
Propletli jsme se bludištěm trhlin až k nástupovému sněhovému poli. Začínáme lézt. Po několika délkách nepříjemných mixů dosahujeme sedla za velkou věží. Vaříme a připravujeme se ke spánku. Všude okolo se snáší sníh.
Vstáváme s prvním rozbřeskem a hurá do práce. Žlábkem a sněhovým polem dolézáme pod skalní monolit - kudy dál? Kdo někdy stál pod velkou stěnou a řešil podobný problém, ví, o čem mluvím. Zatímco odspoda se to zdá všechno jasné, anhoře to už zas tak jasné není. Lezeme první délku v žule a s každým metrem v nás sílí nejistota, zdali jsme se nepráskli. Naštěstí dorážíme do bivaku, o kterém víme z nákresu. Pocit lehké nevolnosti ustupuje potřebě vypít všechnu vodu co existuje.
Třetího dne ráno prohřívá naše zmrzlé končetiny slunko. Tom se pouští do ubíhajícího žlábku, přetnutého střechovitými převisy. Dělá štand a dobírá tahačák. Teď je řada na mě. Takhle furt dokola, celý den. Mezitím se zatáhlo, rozfoukal se vítr.Chtě nechtě musíme zabivakovat. Máme stěstí, třiceticentimetrová šikmá polička sice není nic moc, ovšem v tomhle kolmém zdivu je hotovým luxusem. Zalezli jsme do žďáráků, nabrali sníh a začali vařit. Mučivá touha pít ustupuje až po dvou ešusech teplé šťávy. Napětí pomalůu povoluje, jak žaludek dostal po celodenní dřině co chtěl. Teprve potom začíná člověk přemýšlet o spoustě jiných věcí. Visíme v sedácích, které jsme ještě od začátku nesundali, a za bubnující kanonády zmrzlého sněhu o žďáráky si dáváme dobrou noc....
Probudili jsme se do mlhavého dne. Všudypřítomný vítr nevěstí nic dobrého. Dneska nás čeká klíčové místo - mizející trhlinka zakončená střechovitým převisem. Tomáš se opatrně zavěšuje do žebříku a centimetr po centimetru se sune vzhůru. Po čtyřevh hodinách má konečně převis za sebou. Stojíme oba v druhém sněhovém poli. "Zaplať pánbůh, z monolitu jsme venku". Nicméně, počasí se nezlepšuje, v dálce se navíc začíná ozývat hřmění. Čekají nás mixy, sníh, led, který nedrží, a k tomu naprosto rozbitá skála. Tlačí nás čas, takže mažu co to jde. Za malou věžičkou jsem dobral Toma. Bouřka se přiblížila a my máme co dělat, abychom přitloukli žďárák. Ani nestačíme z celty oklepávat sníh, jak rychle se z nebe sype. Náhle se zablýsklo a já pocítil prudkou bolest na zápěstí a v kotnících. Podíval jsem se na tomáše a vidím v jeho tváři stejnou směsici bolesti a překvapení. Zopakovali jsme si to třikrát. Dostat bleskem několikrát za sebou jecelkem dobrý trénink na srdce, všem vřele doporučuji. Jak se člověk snaží z paměti vyšťourat nějákou tu modlitbičku, zapomene rázem na zimu a mokrý spacák.
Při snídani zjišťujeme, že se zásoby jídla nebezpečně ztenčily. Dnes to musíme dovalit na vrchol, noc plnou vášní, jako byla tahle mít už nemusíme. Vylézám strmým járkem, cepíny ani mačky nedrží, jištění skoro žádné, mozek vybičován k naprosté koncentraci. Sunu se pomalu vzhůru na další štand. Toma není vidět, křičím do prázdna ať jde. Rozhlížím se okolo sebe kudy dál, jenže mlha smrskla svět na pár směšných metrů. Chci už být ze stěny pryč, ale vrchol se zdá být v nedohlednu, navíc se blíží další bouřka. Houba se dává na zaříkávání, já straším 15 metrů nad posledním jištěním a je mi to celkem buřt. Naštěstí se přehnala pouze smršť zmrzlé krupice. Zničehož nic projede můj cepín do prázdna. "Vrchol!!", řvu jako tur. Dobírám Houbu a oba vypouštíme naprosto nesrozumitelné skřeky. V těle se rozlévá dokonalé teplo, konečně z nás padá ten pětidenní strach, ta nejistota. Když se konečně vrátím do lidské kůže, začínám se znova soustřeďovat. Sestup vede labyrintem trhlin a nebezpečně trčícich séraků. Vždy, když se plazím přes zasněžené můstky a koukám do útrob ledovce, cítím srdce až v hrdle. Je to nezapomenutelný zážitek šlápnout do prázdna a letět. Do tmy ještě kus sejdeme, ale oba dobře víme, že se bivaku stejně neyhneme. V půli kopce jsme museli vytáhnout totálně nacucané spacáky a v narychlo vysekané plošince ve sněhu si až do rána hrajeme na teplo. Poslední snídaně na sněhu a rychle dolů. Kolem poledne stojíme v Courmayeru, zbývá dostat se stopem přes tunel do Chamonnix.
Šestidenní psychomaraton skončil, já s Tomem jsme z něj vyšli jako vítězové. Jako hlavnímu tahounovi celé akce mu chci poděkovat.
Text: Marek Holeček
Foto: Tomáš Rinn

DALŠÍ FOTOGRAFIE

  1. slot777
  2. judi slot online jackpot terbesar
  3. bocoran slot gacor
  4. slot deposit dana
  5. slot gacor
  6. slot jackpot terbesar
  7. slot777
  8. 777 slot online
  9. slot bonus new member
  10. slot deposit 5000
  11. cukongbet88
  12. joker123
  13. slot deposit dana
  14. slot deposit 5000
  15. slot deposit pulsa
  16. slot deposit dana
  17. slot88
  18. slot via pulsa
  19. slot deposit ovo
  20. slot777 deposit pulsa
  21. slot gacor via dana