Karákóram – Charakusa Valley, Kapura Peak – 6200 m n.m.

• Cesta: Wild Wings
• Z vrchol, SZ zářezem, WI5+ M7, celkový sklon 70°
• Délka výstupu 1300m
• Vylezeno za 3 dny
• Alpským stylem
• Spolulezec: Jan Doudlebský
• Červenec 2008
• ČHS ocenil jako výstup roku

Expedice Devold TRIPLE NORTH WALLS - Wild Wings - Pakistán
První výprava Máry Holečka a Honzy Doudlebského ze série Devold TripleNorthWalls skončila úspěšně. Klukům se podařil v pákistánském Karakoramu prvovýstup ve stěně Kapuru. Cestu pojmenovali „Wild Wings“ (1 300 m, WI 5+, M7, celkový sklon 70°). Mára nám ve svém vyprávění postupně popsal jejich cestu z islamabádského letiště až do údolí Charakusa. Zde je tedy třetí část o samotném prvovýstupu ve stěně Kapuru. Klukům při dalších expedicích držíme palce.
WILD WINGS neboli divoká křídla, první výprava z expedic DEVOLD Triple North Walls.Vytrženo z deníku
Start na Kapuru 13.7.2008, den první
5:30 nebe O.K. až na malý šmouhy ze kterých se nedá nic věštit. Inshalláh jdeme na to. Boty si zas pochutnávají s chroupáním na ledových krystalech. Jako předchozího dne stojíme pod stěnou. Tentokráte si ale paradoxně přeji, aby se nějakým zázrakem cosi událo a nebe se poselo během sekundy mračny. Nebo kdyby Honza řekl spásnou větu: „Jdeme dolů.“ 
Nic takového se ovšem nestalo a tak mezi sebe přivazujeme lana, připínáme mačky, bereme do rukou cepíny a vzhůru. První záseky zledovatělým zářezem se začínají rozléhat po údolí. Trochu zatajit dech a přelézt po stopadesáti metrech stoupání vzhůru hrozivé odtrhy v sněhovým sloupu, který je klíčem k dalšímu pokračování do kouta. Desátá hodina nám naservírovala stotřicetimetrový skalní práh. Ledík se pomalu ztrácí ve skalním zářezu a o pár metrů zas pokračuje. Tak se to střídá kam oko dohlédne. Nastupuje vysoká ekvilibristika, příčení cepínů do trhlin a zaháčkování za lišty, doprovázená příšerným skřípáním maček o čistou žulu. Nesmí se zapomenout přičíst kyslíková dieta daná pětapůltisícovou výškou. Tři krátké, ale svižné délky a máme práh za sebou. Pokračujeme 70° - 80° svahem na sebe navazujících ledových glazurek. Cpe nás to podél skály o dvěstě metrů výše pod druhou skalní hradbu. Dalo by se říct s výhledem na horu, že nás čeká několik hodin stejně těžká monotónní dřina. Tak s chutí do toho.
O notný čas později ohrnuji rukavici a koukám na hodinky - 18:00 - „dál se už dnes nehneme“. 
Dolezli jsme pod skálu jak bylo v prvoplánu a dostáli úkolu naší pětiletky. Nezbývá než si zatleskat, soudruzi. Dlouhý potlesk trochu tlumený rukavicema, nedávající dostatečně najevo všeobecné nadšení. 
- „Ale jak dál… soudruzi?!“ 
Kolem dokola příkrá nevlídná stráň. Ani náznak police na kterou by se dalo pohodlně dřepnout. Napravo od nás si všimnu zasněžených šutrů nasměrovaný šikmo dolů a přimrzlých nejspíš samotným strachem, že se skutálí. Honza jistí a já se k nim prosekávám. Led se zhoršuje a mění se na přemrzlý sníh. Jsem u nich. 
„Jóó, když odsekáme kus ledu tak na půl zadku je tady místo“, volám pod sebe. 
Jednu zatlučenou skobu, dva založený friendy a náš provizorní bejvák v podobě zavěšeného pytle s vlezem na boku visí. Skládáme se dovnitř a zavěšujeme naše těla na vnitřní poutka jak sušené maso. Rychle rozehříváme sníh a pomalými doušky zvlhčujeme stažený hrtan. Pitoreskními cukavými pohyby v tom směšně drobném prostoru přetahujeme spacák přes nohy. Přesto, že jsme oba skrouceni jako červ napíchnutý na špendlíku, vzápětí je po nás… spíme!
Lezení Kapura 14.7.2008, den druhý
5:30 probuzení do zataženého rána. Jsem provlhlý na kost. Honza na tom není o nic lépe. Spéšl na vyžádání osumsetgramový spacáky od Sira Josepha Rakoncaje, který jsem pracovně nazval Rakova pomsta jsou durch. Přesně mám před očima jeho slova jak mi hláskuje „vy-pr-dni-se už na to a běž dělat něco jiného, stejně nic nevylezeš“. Asi jo, bude to tak lepší, proběhne mi hlavou. No jo a co budu dělat, vždyť ve všem ostatním jsem ještě větší lůzr. Balíme naše šapitó a přemisťujeme náš osud o další metry výš. Z nebe kolem desátý začínají padat přemrzlé polystyrénové kuličky. Během několika minut se stává ze stěny jedno velké řečiště bílého studivého bince. Když se mě někdo zeptá co bylo následujících několik hodin pak seriózní odpověď zní: „Všude padající bílá tma, náhle probuzení a jsme tam. Dvěstě metrů pod vrškem a noc na krku.“
“Néé, mě se do toho mokrého zamrzajícího péřového „cosi“, připomínající vzdáleně spacák bez náplně, měnící se rychle v betonový sarkofág vůbec nechce. Prosím domů!“
S notnou dávkou usilovného kopání pomocí cepínů vytváříme po hodině ledovou lavičku. Výsledek je žalostný. Pro komáří řiť ucházející, ale na naše pozadí je vhodná tak akorát jako rozjezdový skokanský můstek směr údolí. Není na výběr, rychle do útrob vaku. Sníh padající shora na tropiko nám svědomitě ubírá životní prostor uvnitř. Na mysli se mi okamžitě vybaví scéna z minulého roku, kdy s Hounzou dřepíme na bezmála osmitisícovým Gasherbrunu III. - čtyřicetosm hodin uvěznění ve stráni v sedmtisících dvěstě metrech. Bivakovací pytel připevněný na šroubech do ledu a uvnitř dvě roztřesený „želé“ čekající na to, která lavina svištící přes jejich hlavy bude ta poslední. Jo hold nápis by zněl: při pokusu o prvovýstup dva kusy smeteny z povrchu zemského, ostatky nenalezeny, čest jejich památce - KONEC.
Lezení Kapura 15.7.2008, den třetí
5:30 azúúúro… !!! 
- „Boží výhled - jukni se na to, hory jak a dlani.“ 
- „Hele a támleten Masherbrum to je hovado obrovský.“ 
- „Jé a já vidím v zadu Nangáparbat.“
Pravda kosa, že i pára hned za pusou zamrzá. Z našich původních Priesznitzových mokrých zábalů alias spacáků se vylamujeme za doprovodu praskání ledových škraloupů ven. Přesto v úderném týmu oproti včerejšku nálada stoupla o tisíc procent. Jsme nevyspalí, unavení, ale s nadějí, že vše dobře dopadne. Vykopáváme sněhem zapadaný matroš a dolézáme pod skalní kout vedoucí až na vršek.
9:00 a před námi jsou nejtěžší mixové délky. Odhadujeme s Honzou vzdálenost na dva štandy. Máme přeci dvě pětasedmdesátimetrové šňůry a tohle snad víc jak stočtyřicet metrů nebude – kéž by. První úsek vyšel na Honzu. Což je mé velké štěstí. Já bych se tam nejspíš rozbrečel. Jelikož špatně držící led a skála zasypaná lehkým popraškem sněhu škodolibě pokukující všude tam, kde by se dalo dát rozumné jištění není zrovna místo pro dlouhý relax. Honza si pomalu razí stěnou cestu a už na něj ani nevidím, ale určitě je tam. Notné funění, nadávky, hrdelní vzlyky, padající kamení včetně ledové tříště, to je kakofonie zvuků ozývající se z koutu, kde se ztrácí lano.
10:30 jümaruji k Honzovi. Štand na šroubu do ledu a dvou cepínech. Nic neobvyklého. Až na to, že ani na jedno z jištění bych si nepověsil batoh, natož si do něj sedl.
„Ták, přece sem tomu neutekl, řada je na mě.“
Koutek výrazně neubral na své strmosti a na závěr jako bonus, nebo lépe třešnička na dortu je převěj obrovská jako „KRÁVA“! Nu což, záda nezáda stále se nakládá. Jdu do toho a ty maminko hlídej mé kroky. Dokud jsem neopustil skalní kout vždy je co držet, nebo aspoň propadat tomuto falešnému pocitu. Vršek v sněhové převěji vyžadoval umět něco navíc. Levitace v kolmé a přemrzlé šlehačce. Toto umění neovládám a tak se mé počínání změnilo v zoufalé mrskání čtyř končetin něco jako když chrobáka hodíte na vodní hladinu. S dechem v koncích a psychicky zdeptán se musím na chvilku zastavit. Znamená to bez pochyby zřítit se dolů, jiné alternativy není. Čekám pád, chrastění materiálu, rána a tma. Nic se ovšem neděje jen zhluboka dýchám a v uších slyším tlukot srdce. Zázrak, umím létat, stojím na místě a nic mě viditelného nedrží, to musím říct klukům, až se vrátím. Hurá, pustím se znovu do harbání, hrabu, hrabu a hrabu.
Máchám cepínem a třískám po tisící nad sebe do sněhového příkrovu “bác“. Zhroutí se na mě kila sněhu.
„Jé vidím druhou stranu!!!“
Dopíďalkuji poslední metr, dám lano pro Honzu na fix a houknu do údolí: „Můžeš jümarovat.“
12:30 hory všude kolem. Před námi na východ centrální Karakoram táhnoucí se až k Himálajím a za zády Kašmír a čínské pahorky. Koukneme s Honzou na sebe a hlavou nám běží stejné myšlenky, ruce se podávají až dole “tak rychle na zpět“.
19:30 - doslaňovali jsme na ledovec, zahazujeme špagáty, cepíny a jak pohlavně spříznění se objímáme a navzájem si přejeme k přeživší hovadině, kterou jsme si na sebe ušili.
21:00 první čaj ve stanu na ledovci. Je to za námi … DOMŮ.
Další pokračování naší expedice Devold Triple North Walls je Afgánistán a Nepál kam odlétáme 27. 8. 2008.
Zatím těbůh Marek Holeček
Technická data
Kde: Pakistan/Karakoram-Charakusa Valley 
Co: prvovýstup na Kapura Peak/západní vrchol 6 200 m. n. m., severozápadním zářezem 
Název cesty: Wild Wing 
Obtížnost: 1 300 m v ledu WI 5+, v mixech M7 a celkový sklon 70° 
Kdy: 13. 7. - 15. 7. 2008 
Kdo: Marek Holeček a Jan Doudlebský
Materiál, který jsme měli s sebou
2× lana Tendom 75 metrů, průměr 7,8 mm (Master)
2× sedáky Tendon (Light)
1× sada friendů RockEmpire (krom dvou velkých)
3× skoba „Véčko“, 4× skoba „Nůž“, 2× skoba „Dužnik“ BlackDiamond, Camp
1× sada čoků RockEmpire (krom velkých)
7× prošité smyčky RockEmpire
2× cepíny Grivel (Taakoon) a 2× cepíny Ravatik (Démon), 1× mačky Camp (Vector) a 1× Raveltik (Spider)
4× šrouby do ledu Raveltik, BlackDiamond
2× helma Grivel (Salamander)
2× batoh Bergans (Helium 50 l)
1× bivakovací pytel SirJoseph 700 g
2× spacák SirJoseph (Koteka) 800 g
1× vařič Var II + 3× plynové bombičky 250 g propan/butan
1× útočný stan Bergans
1× kempovaní stan RockEmpire (Alpin 3)
Oblečení
membranové střečové převleky Klättermusen bunda (Froste) kalhoty(Freke) rukavice (Greppet)
kompletní spodní vlněné prádlo Devold (ponožky, kalhoty, tričko, mikina, vložky do rukavic, čepice)
péřová bundička Klättermusen (Liv) 290 g
boty Lasportiva Honza (Trango Ice), Marek (Evo)
hodinky s výškoměrem Suunto (X-lander)
brýle Julbo