30/11/2013 20:13
Má milovaná "stupid dangerous activity"
Hory jsou smysl jeho života i ventil. Jeden z našich nejúspěšnějších horolezců Mára Holeček má za sebou desítky obtížných prvovýstupů od Evropy přes Asii po Jižní Ameriku. Jeho prioritou není zdolat nejvyšší vrcholy, ale dostat se na ně co nejsložitější, originální cestou.
Od chvíle, kdy se vám při zlézání Gašerbrumu zřítil přímo před očima kamarád a parťák Zdeněk Hrubý, uplynuly tři měsíce. Už jste se s tím vyrovnal?
Smrt holt patří k životu. Jak bývá zrození veselý, tak odchod ze života provází smutek. Když jsem po nekonečných hodinách slezl dolů ke Zdendovi na ledovec, zkolaboval jsem. Psychika i fyzično dostaly strašný kouř za poslední hodiny od té nešťastné události. Když jsem se z toho po pár minutách vyřval uprostřed ledové pustiny, nastalo životně důležité vyrovnání a smíření. To neznamená, že na Zdendu nevzpomínám. Naopak, byl to bezvadnej kamarád a pevnej pilíř žití. Ale vzpomínám na dobré věci.
Takže vás okamžik jeho pádu ve snech neděsí?
Ne a ani mě neodrazuje od lezení. Uvědomit si svou smrtelnost nemá vést k ustrnutí. Dokud dýcháme, tak ten dar musíme využít na maximum. Je to lepší než přemýšlet nad odchodem, případně co bude pak.
Dává horolezectví adrenalin stálá přítomnost nebezpečí?
Jestli tím myslíte, že nebezpečí je zábavné, tak odpovím doplňujícím slovem - opojné. Je pravda, že při lezení může být každý krok fatální, ale nebezpečí není ten hlavní hnací motor. Je to koktejl pocitů. Dal bych mu spíš nálepku zodpovědné činnosti s vědomím důsledků než jen hraniční hry se smrtí. Strach je přirozenej a zaplať pánbůh za něj. Přirozené návaly nejistoty přicházejí v momentu, kdy jdete prodat, co ve vás je, zejména při nástupu stěny, kdy se vzdalujete každým krokem civilizaci. Pak už si nelze říct: „Dneska na to kašlu, nemám náladu," jako třeba v atletice nebo fotbale. Minimálně je třeba se vrátit zpět, což může znamenat i několik dnů boje na hraně.
Na rozdíl od atletiky se musíte vyrovnávat s tolika proměnlivými faktory: terénem, počasím, fyzickou kondicí…
Nebezpečných věcí je hodně, proto taky horolezectví nelze tak úplně nazývat sportem, spíš činností. V nějakém americkém průvodci ho charakterizovali jako „stupid dangerous activity".
Považujete strach za pozitivní emoci?
Zcela určitě. Horolezec, kterej se nebojí, brzo skončí. Na druhou stranu se ze strachu nesmí stát závaží. Kdysi dávno napsal Doug Scott, bezvadnej anglickej horolezec starý školy, že před každým výstupem se musí nejprve definitivně odepsat, aby se potom mohl zas „nahlásit k životu". To je pravda. Nesmíte myslet na to, že máte zrovna doma těhotnou ženu nebo malý dítě.
Takže to, že máte malou tříletou dcerku, vás nijak nepřimělo ubrat plyn?
Chcete slyšet, jací jsme nezodpovědní hazardéři? Uchýlím se ke klišé: blázen nikdy o sobě neřekne, že je blázen, naopak v něm sílí pocit, že kolem běhají samí pošahanci. Ale k otázce - já už jsem svoji biologickou roli na světě naplnil, takže jsem v klidu.
A vaše žena? Jak prožívá vaše odjezdy?
No, to je otázka spíš na ni. Ze by z toho byla nadšená, to se asi říct nedá, ale takhle si mě před třinácti lety našla. Takže by bylo divný, aby mi brala moji zábavu života. Neříkám, že jedinou, ale podstatnou.
Patříte k horolezcům, jimž nejde o to „pokořit" nejvyšší vrcholy, ale dostat se na ně nejsložitější cestou, často prvovýstupem. Jak jste došel k téhle filozofii?
V nás chlapech je zakódovaná touha něco najít, objevovat. A tady je to reálný. Kde jinde na světě si můžete říct, že tady před vámi nikdo nebyl? A pokořit horu, to se mezi horolezci neříká, možná mezi vámi novináři, aleje to nesmysl. Příroda se nedá pokořit, naštěstí.
Proč vás nezajímají ty „nejprofláknutější" a nejznámější osmitisícovky?
Tak třeba zrovna v Nepálu jsou nádherný hory, který mají něco málo pod osm tisíc a nepotkáte tam živáčka. Já osmitisícovkama neopovrhuju, ale ten klid hor na nich už většinou nenajdu. Můžu přijet mimo sezonu, kdy jsou všichni pryč, ale počasí stojí za starou bačkoru, a to je výrazně větší risk.
Máte spočítané svoje prvovýstupy?
Ne, vůbec. Sem tam dostanu nějaký ocenění, takže to asi někde počítají, ale já sám to nedělám.
Baví vás ještě evropské hory?
Vždyť jsem Evropan, to je jasný, že se mi tu líbí. Nuda v Evropě rozhodně nehrozí, máme tu náramný kopce třeba v Alpách, ale i Česko je neuvěřitelně natlakovaný především skalními terény. Nádherný jsou adršpašsko-teplický skalní města, Český ráj od Hrubé skály po Prachov, Českosaské Švýcarsko nebo třeba Moravský kras. Svatej klid nacházím ve skalních stěnách v údolí nad meandrujícím Labem, kousek za Děčínem.
Čeští horolezci prý vaši přítomnost ve skalách poznají podle psa.
No jasně, to je můj kámoš, anglickej čistokrevnej bastard. Pro něj je to zábava, já lezu, on se proběhne v lese. I dcerku se snažím vždy brát s sebou. Její outdoorová kariéra začala už osmý den jejího života, kdy ležela v písku pod skálama v zavinovačce a spokojeně chrundila. Nezodpovědní rodiče lezli a nechali tento uzlíček svému osudu.
Jak se Viktorce líbí ve skalách?
Já myslím, že je spokojená, a doufám, že z ní nevyroste městská pipka. Nicméně známe rčení, rodič míní a dítě si stejně udělá své. Je to raketová myš a je právě ve věku, kdy ji dokážu zaujmout tak na dvacet minut denně, jinak si dělá, co chce. Houpe se na větvích, miluje přírodu, ale nenutím ji k ničemu. Je sranda, jak jde do všeho a vůbec nemá strach.
Na to, jak máme malé hory, je u nás lezení velmi populární. Které národnosti nejčastěji potkáváte při lezení v zahraničí?
Lezoucích Čechů je hodně, to je fakt, ale i naši sousedé - Rakušáci, Němci, Poláci, Slováci — nejsou žádní peciválové. Na expedicích ve světě opravdu rád potkávám Angličany. Nemají žádné ohromující hory stejně jako my, ale jsou to srdcaři. Výborní jsou taky Novozélanďané, nejsou tak namachrovaní jako Amíci. Kdybych měl vytvořit nějakou horolezeckou esenci, tak bych ji namixoval z Anglánů, Kanaďanů a Novozélanďanů.
Kdo je nejvíc zaměřený na výkon?
Korejci, Číňani, tyhle asijský poloarmádní expedice. Oni se tím pak můžou prezentovat, jací jsou udatní bojovníci. Tam nejde o radost z lezení, ale o prestiž. Ztráty na životech nepočítají, to jim naopak zvyšuje u těch úspěšných rating hrdinů. Nezajímá je okolní příroda, dělají bordel. Zvláštní nátury.
Uživí vás lezení, nebo máte další zaměstnání?
Určitě mě neuživí. Mám firmu na výškové práce. Zařizuju revize a opravy na administrativních budovách a novostavbách, z toho mám stálý příjem. Lezení už mám za ta léta jakžtakž zaplacený, ale výdělečný byznys to není.
Proč horolezci nevydělávají tolik jako fotbalisté?
Což o to, peníze tam jsou a nemalé, výrobní průmysl na oblečení a outdoorové vybavení je větší, než by se zdál. Ale zásadní problém je, že se nedá provést přímý televizní přenos, kde příjmy z reklam, sázek, státních a členských příspěvků, včetně vyprání peněz, dělají ten základní rozdíl objemu. A buďme realisti, hokej, fotbal, velké atletické závody, to je regulérní byznys. Sportovec je běhající nástroj na vydělávání peněz, kterej se po skončení záruční doby vymění za dalšího… Lezení je v komplexním pojetí nadstavba k pouhému sportovnímu výkonu, musíte mít obrovskou úctu, vášeň a lásku k přírodě. Na vršku vás nečekají ovace ani davy, dokonce většinou žádná radost, jen zoufalství a strach ze sestupu.
Jak velký tým berete obvykle s sebou do hor?
Většinou jsme dva, párkrát jsme byli i ve třech. Průvodce a kuchaře si najímám místní, a pokud je to vojenská oblast, tak musím mít i armádního zmocněnce. I když to se dá oblafnout, většinou se nechají uplatit a zůstanou dole v civilizaci. Ale papírově s nimi musím počítat a mít pro ně servis.
Vozíte si speciální stravu?
Jistě - instantní bramborovou kaši s mlíkem nebo dětskou krupičku. Ta je dobrá do vysokých hor, protože je inertní na chuť, jednoduše se připraví, naplní žaludek. Povídání o gurmánských zážitcích je v horách tabu!
I to k lezení patří, že strádáte hlady a žízní?
Žízeň je jedna z věcí, kterou spousta lidí nezvládne. Přichází už jenom tím, že se pohybujeme ve výšce, kde je málo kyslíku. Dušnost a vyschlá sliznice je krajně nepříjemná záležitost, která nutí k dráždivému kašli. Ten dokáže následně natrhnout žeberní svaly, nebo dokonce i nalomit žebra.
Teď v listopadu oslavíte 39. narozeniny, jaký je to věk pro horolezce?
Tak akorát. Ti nejlepší dozrávají po čtyřicítce. Jedinej rozdíl, kterej zaznamenávám, je v tom, že musím s větším úsilím hledat chuť — člověk při lezení pořád někde mrzne, má hlad, blbě se mu dejchá… Ale třeba na Zdendovi jsem viděl, že je možný, aby ta chuť nepřešla nikdy.
Zažil jste ve výškách něco mystického?
Tam člověk přemejšlí leda o tom, aby byl zas rychle dole. Na výstup spotřebujete spoustu energie, máte toho plný brejle a strach ze sestupu, takže na rozjímání není čas. Takže žádný duchovno… Ale je fakt, že v momentech nuceného zastavení, kdy ležím ve spacáku a hledím ze stanu na zmrzlý a špičatý svět hor v přicházejícím soumraku, možná na mě dýchne něco mystického.
Máte nějaký vrcholový rituál?
Ten mám! Tahám s sebou fotku Kláry a Viktorky - nafotím a nafilmuju je, aby věděly, že tam byly se mnou.
Rubrika: Osobnost LaZ (Lidé a Země)
Hory jsou smysl jeho života i ventil. Jeden z našich nejúspěšnějších horolezců Mára Holeček má za sebou desítky obtížných prvovýstupů od Evropy přes Asii po Jižní Ameriku. Jeho prioritou není zdolat nejvyšší vrcholy, ale dostat se na ně co nejsložitější, originální cestou.
Od chvíle, kdy se vám při zlézání Gašerbrumu zřítil přímo před očima kamarád a parťák Zdeněk Hrubý, uplynuly tři měsíce. Už jste se s tím vyrovnal?
Smrt holt patří k životu. Jak bývá zrození veselý, tak odchod ze života provází smutek. Když jsem po nekonečných hodinách slezl dolů ke Zdendovi na ledovec, zkolaboval jsem. Psychika i fyzično dostaly strašný kouř za poslední hodiny od té nešťastné události. Když jsem se z toho po pár minutách vyřval uprostřed ledové pustiny, nastalo životně důležité vyrovnání a smíření. To neznamená, že na Zdendu nevzpomínám. Naopak, byl to bezvadnej kamarád a pevnej pilíř žití. Ale vzpomínám na dobré věci.
Takže vás okamžik jeho pádu ve snech neděsí?
Ne a ani mě neodrazuje od lezení. Uvědomit si svou smrtelnost nemá vést k ustrnutí. Dokud dýcháme, tak ten dar musíme využít na maximum. Je to lepší než přemýšlet nad odchodem, případně co bude pak.
Dává horolezectví adrenalin stálá přítomnost nebezpečí?
Jestli tím myslíte, že nebezpečí je zábavné, tak odpovím doplňujícím slovem - opojné. Je pravda, že při lezení může být každý krok fatální, ale nebezpečí není ten hlavní hnací motor. Je to koktejl pocitů. Dal bych mu spíš nálepku zodpovědné činnosti s vědomím důsledků než jen hraniční hry se smrtí. Strach je přirozenej a zaplať pánbůh za něj. Přirozené návaly nejistoty přicházejí v momentu, kdy jdete prodat, co ve vás je, zejména při nástupu stěny, kdy se vzdalujete každým krokem civilizaci. Pak už si nelze říct: „Dneska na to kašlu, nemám náladu," jako třeba v atletice nebo fotbale. Minimálně je třeba se vrátit zpět, což může znamenat i několik dnů boje na hraně.
Na rozdíl od atletiky se musíte vyrovnávat s tolika proměnlivými faktory: terénem, počasím, fyzickou kondicí…
Nebezpečných věcí je hodně, proto taky horolezectví nelze tak úplně nazývat sportem, spíš činností. V nějakém americkém průvodci ho charakterizovali jako „stupid dangerous activity".
Považujete strach za pozitivní emoci?
Zcela určitě. Horolezec, kterej se nebojí, brzo skončí. Na druhou stranu se ze strachu nesmí stát závaží. Kdysi dávno napsal Doug Scott, bezvadnej anglickej horolezec starý školy, že před každým výstupem se musí nejprve definitivně odepsat, aby se potom mohl zas „nahlásit k životu". To je pravda. Nesmíte myslet na to, že máte zrovna doma těhotnou ženu nebo malý dítě.
Takže to, že máte malou tříletou dcerku, vás nijak nepřimělo ubrat plyn?
Chcete slyšet, jací jsme nezodpovědní hazardéři? Uchýlím se ke klišé: blázen nikdy o sobě neřekne, že je blázen, naopak v něm sílí pocit, že kolem běhají samí pošahanci. Ale k otázce - já už jsem svoji biologickou roli na světě naplnil, takže jsem v klidu.
A vaše žena? Jak prožívá vaše odjezdy?
No, to je otázka spíš na ni. Ze by z toho byla nadšená, to se asi říct nedá, ale takhle si mě před třinácti lety našla. Takže by bylo divný, aby mi brala moji zábavu života. Neříkám, že jedinou, ale podstatnou.
Patříte k horolezcům, jimž nejde o to „pokořit" nejvyšší vrcholy, ale dostat se na ně nejsložitější cestou, často prvovýstupem. Jak jste došel k téhle filozofii?
V nás chlapech je zakódovaná touha něco najít, objevovat. A tady je to reálný. Kde jinde na světě si můžete říct, že tady před vámi nikdo nebyl? A pokořit horu, to se mezi horolezci neříká, možná mezi vámi novináři, aleje to nesmysl. Příroda se nedá pokořit, naštěstí.
Proč vás nezajímají ty „nejprofláknutější" a nejznámější osmitisícovky?
Tak třeba zrovna v Nepálu jsou nádherný hory, který mají něco málo pod osm tisíc a nepotkáte tam živáčka. Já osmitisícovkama neopovrhuju, ale ten klid hor na nich už většinou nenajdu. Můžu přijet mimo sezonu, kdy jsou všichni pryč, ale počasí stojí za starou bačkoru, a to je výrazně větší risk.
Máte spočítané svoje prvovýstupy?
Ne, vůbec. Sem tam dostanu nějaký ocenění, takže to asi někde počítají, ale já sám to nedělám.
Baví vás ještě evropské hory?
Vždyť jsem Evropan, to je jasný, že se mi tu líbí. Nuda v Evropě rozhodně nehrozí, máme tu náramný kopce třeba v Alpách, ale i Česko je neuvěřitelně natlakovaný především skalními terény. Nádherný jsou adršpašsko-teplický skalní města, Český ráj od Hrubé skály po Prachov, Českosaské Švýcarsko nebo třeba Moravský kras. Svatej klid nacházím ve skalních stěnách v údolí nad meandrujícím Labem, kousek za Děčínem.
Čeští horolezci prý vaši přítomnost ve skalách poznají podle psa.
No jasně, to je můj kámoš, anglickej čistokrevnej bastard. Pro něj je to zábava, já lezu, on se proběhne v lese. I dcerku se snažím vždy brát s sebou. Její outdoorová kariéra začala už osmý den jejího života, kdy ležela v písku pod skálama v zavinovačce a spokojeně chrundila. Nezodpovědní rodiče lezli a nechali tento uzlíček svému osudu.
Jak se Viktorce líbí ve skalách?
Já myslím, že je spokojená, a doufám, že z ní nevyroste městská pipka. Nicméně známe rčení, rodič míní a dítě si stejně udělá své. Je to raketová myš a je právě ve věku, kdy ji dokážu zaujmout tak na dvacet minut denně, jinak si dělá, co chce. Houpe se na větvích, miluje přírodu, ale nenutím ji k ničemu. Je sranda, jak jde do všeho a vůbec nemá strach.
Na to, jak máme malé hory, je u nás lezení velmi populární. Které národnosti nejčastěji potkáváte při lezení v zahraničí?
Lezoucích Čechů je hodně, to je fakt, ale i naši sousedé - Rakušáci, Němci, Poláci, Slováci — nejsou žádní peciválové. Na expedicích ve světě opravdu rád potkávám Angličany. Nemají žádné ohromující hory stejně jako my, ale jsou to srdcaři. Výborní jsou taky Novozélanďané, nejsou tak namachrovaní jako Amíci. Kdybych měl vytvořit nějakou horolezeckou esenci, tak bych ji namixoval z Anglánů, Kanaďanů a Novozélanďanů.
Kdo je nejvíc zaměřený na výkon?
Korejci, Číňani, tyhle asijský poloarmádní expedice. Oni se tím pak můžou prezentovat, jací jsou udatní bojovníci. Tam nejde o radost z lezení, ale o prestiž. Ztráty na životech nepočítají, to jim naopak zvyšuje u těch úspěšných rating hrdinů. Nezajímá je okolní příroda, dělají bordel. Zvláštní nátury.
Uživí vás lezení, nebo máte další zaměstnání?
Určitě mě neuživí. Mám firmu na výškové práce. Zařizuju revize a opravy na administrativních budovách a novostavbách, z toho mám stálý příjem. Lezení už mám za ta léta jakžtakž zaplacený, ale výdělečný byznys to není.
Proč horolezci nevydělávají tolik jako fotbalisté?
Což o to, peníze tam jsou a nemalé, výrobní průmysl na oblečení a outdoorové vybavení je větší, než by se zdál. Ale zásadní problém je, že se nedá provést přímý televizní přenos, kde příjmy z reklam, sázek, státních a členských příspěvků, včetně vyprání peněz, dělají ten základní rozdíl objemu. A buďme realisti, hokej, fotbal, velké atletické závody, to je regulérní byznys. Sportovec je běhající nástroj na vydělávání peněz, kterej se po skončení záruční doby vymění za dalšího… Lezení je v komplexním pojetí nadstavba k pouhému sportovnímu výkonu, musíte mít obrovskou úctu, vášeň a lásku k přírodě. Na vršku vás nečekají ovace ani davy, dokonce většinou žádná radost, jen zoufalství a strach ze sestupu.
Jak velký tým berete obvykle s sebou do hor?
Většinou jsme dva, párkrát jsme byli i ve třech. Průvodce a kuchaře si najímám místní, a pokud je to vojenská oblast, tak musím mít i armádního zmocněnce. I když to se dá oblafnout, většinou se nechají uplatit a zůstanou dole v civilizaci. Ale papírově s nimi musím počítat a mít pro ně servis.
Vozíte si speciální stravu?
Jistě - instantní bramborovou kaši s mlíkem nebo dětskou krupičku. Ta je dobrá do vysokých hor, protože je inertní na chuť, jednoduše se připraví, naplní žaludek. Povídání o gurmánských zážitcích je v horách tabu!
I to k lezení patří, že strádáte hlady a žízní?
Žízeň je jedna z věcí, kterou spousta lidí nezvládne. Přichází už jenom tím, že se pohybujeme ve výšce, kde je málo kyslíku. Dušnost a vyschlá sliznice je krajně nepříjemná záležitost, která nutí k dráždivému kašli. Ten dokáže následně natrhnout žeberní svaly, nebo dokonce i nalomit žebra.
Teď v listopadu oslavíte 39. narozeniny, jaký je to věk pro horolezce?
Tak akorát. Ti nejlepší dozrávají po čtyřicítce. Jedinej rozdíl, kterej zaznamenávám, je v tom, že musím s větším úsilím hledat chuť — člověk při lezení pořád někde mrzne, má hlad, blbě se mu dejchá… Ale třeba na Zdendovi jsem viděl, že je možný, aby ta chuť nepřešla nikdy.
Zažil jste ve výškách něco mystického?
Tam člověk přemejšlí leda o tom, aby byl zas rychle dole. Na výstup spotřebujete spoustu energie, máte toho plný brejle a strach ze sestupu, takže na rozjímání není čas. Takže žádný duchovno… Ale je fakt, že v momentech nuceného zastavení, kdy ležím ve spacáku a hledím ze stanu na zmrzlý a špičatý svět hor v přicházejícím soumraku, možná na mě dýchne něco mystického.
Máte nějaký vrcholový rituál?
Ten mám! Tahám s sebou fotku Kláry a Viktorky - nafotím a nafilmuju je, aby věděly, že tam byly se mnou.
Rubrika: Osobnost LaZ (Lidé a Země)
Připravila: Marie Frajtová, foto: archiv Marka Holečka
