Asijská Kalifornie neboli Kyrgyzstánské „žarko“
V minulé Montaně byla zpráva o prázdninovém podnikání našich horolezců v Kyrgyzstánu. Protože to byl podnik vydařený a v rámci současného českého lezení relativně výrazný, přinášíme zprávu zevrubnější.
Komu se dostal do pařátů časák „Hory“, vyhlížející spíš jako samizdatové vydání současné Montany, případně ještě lépe, kdo ho zažil, tak buď už je na lezeckém odpočinku – jinými slovy má to za sebou, nebo je už značně uzrálej bijec a v nejbližší době ho to čeká. No nicméně byl zde v r. 1986 napsaný článek o Ak-Su. Zněl nějak tahle: věže podobné patagonským kokotům, granit ukradený jak z Yosemit a počas vystřižený ze sanfranciského předměstí.

No říkám si jupí-jej to je přesně, co potřebuju, protože ještě se nezahojil můj kožich z podzimního a následně ještě zdařilejšího jarního výprasku, kterej jsem utržil společně s Houbou v Nepálu.
„Tak do hajzlu přines ty prašule, ať můžu už koupit ty letenky.“ Posledních pár dní před odletem, o kterých jsem byl přesvědčený, že si užiju v klidu, se šmahem změnilo v náramnou pakárnu. Důvod byl prostý. Otík, na kterého jsem s úspěchem navlíknul veškeré zařizování a bordel s tím spojený, čtrnáct dní před startem odřekl. Na jeho obhajobu musím říct, že valnou většinu věcí udělal, ale stejnak je to parchant, protože mi tam docela chyběl. No co se dá dělat, pěkně rozhýbat zatuhlého člobrdu a hurá do rabóty. Vše se nakonec ustálilo na jedenácti chovancích, kteří dotlačili potřebné peníze.
Tím pádem se stali šťastnými majiteli letenek Praha–Moskva–Bištěk–Oš, vstupenek do avizovaného ráje – Bůh ví.
Ruzyně naplnila všechny body zajímavého odletu. Nechybělo klasické vyndávání plynových bombiček z tahačáků po projetí letištním rentgenem, zakončené zabavením sedmikilové vrhací koule. Má drahá polovička vpašovala tento dárek do mého ruksaku s nápisem „míč proti trudomyslnosti“ haha. Dalším oblíbeným kouskem je licitování s podmračeným ouřadou o výši ceny za nadváhu, která tvořila 30–40 kilo na hlavu. No nicméně i prohnilá vrtulová dacota, která měla na starosti poslední úsek letu do Oše, těžkopádně doklouzala a vrhla nás přímo do víru velkodíry. Místní pivo Baltika a jemu podobné, plus vodka s „bezpachmelnim sindromom“ v nás okamžitě našly oddané obdivovatele. Bohudík, někteří členové se vypracovali tak daleko, že měli již z domova vystavený stop veškerému alkoholu. A právě díky tomu se nenajdou bílé stránky našeho působení na této půdě. Jinak z večerních výpadů do metropole lze doporučit místní děvušky, které se do vás zamilují až po ušiska v přepočtu za 150 kaček. Intenzivní prohlídka města byla zakončena velkým nákupem v bazaru, kterému nic nechybělo z pestrosti asijského tržiště. Každý si odsud odnášel na zádech a v rukách, případně ještě kopal před sebou, moře jídla a vše potřebné k měsíčnímu pobytu v horách.
Nezbývalo než naskákat na balšij uvaz, který měl za úkol nás provézt vojenskými posty jak kyrgyzskými tak tádžickými a pro sichr i uzbeckými. Prostě vším tím územním binčusem, který po sobě zanechal bolševik, až do srdce „Pamíroaltaje“. Uvaz vše zvládl díky své neuvěřitelné síle a přímo úměrné spotřebě.
„Tak jo – jsme tu pašáci,“ vypadlo ze mě po dvoudenním drkocaní vyprahlou krajinou. Ještě pochytat pár oslíků, abychom nemuseli všechno harampádí vláčet na vlastním hřbetu. Po pár dnech a s pomocí zvěře celá chátra dochroptěla do výšky 3 200 m. V údolí Kara–su vyrostl náš base camp s názvem podle všudypřítomného exkrementu a to „U kravího hovna“. Na tomhle kouzelném zeleném plácku, obehnaném žulovými krasavci, se upeklo kdo s kým a na co se bude sápat. Takže od teďka budou pokračovat další za mě tak, jak vše viděli vlastníma očima.

Otíkovy mokré sny
Příběh Vency, Džonyho a Marouse
Pohled do fotky stěny s červenými linkami cest okopírovaného topa Piku 4 810 nenabízí už mnoho směrů sledujících přirozené linie s nadějí na prvovýstup. To, co zbývá, je pořádně hladká, nahoře i podezřele postavená část stěny, které se předchozí hordy ruských nájezdníků vyhnuly uctivým obloukem. Tak tohle bude zajímavý. A taky že jo. Když se konečně po všech dnech prokousávání stády úředníků, vojáků a dalších dobráků dostáváme pod Pik 4 810, je jasné, že s tímhle kouskem 1 200 m vysoké žuly si příroda opravdu vyhrála. To, co většinou charakterizuje žulu – spárky, kouty a další přirozené lajny stěny se tady scvrkává v pěkně umytou klouzačku s občasnou linií stropových převisů od země viditelných až moc dobře. Kličkovaná začíná!
Nástup spodní částí stěny ze sněhového pole provází hlavně ve druhé délce rozbitá skála, se kterou si však poradí Mára s grácií soustředěného pyrotechnika při práci. Dolů lítají placáky různých velikostí, on zůstává kupodivu na stejném místě a bagruje až na štand, ze kterého nás posílá kroupová průtrž mračen zpátky pod stěnu. Počasí se několik dalších dnů bohužel drží scénáře se železnou pravidelností. Ráno celkem slušně, postupné zatahování a šedá deka s jemným deštěm nebo kroupama – zábava obzvlášť v rajbasu s jištěním o několik metrů níž. Našich 200 m nové statiky a lezecké špagáty nám dovolují zatím rychle mizet dolů pod stěnu a nocovat na zemi, ale přibližuje se čas, kdy nezbude než se nastěhovat do zdi, protože po 6. délkách fixy docházejí.
Vyčkáváme na lepší počasí a stěhujeme se se třemi čtyřicetikilovými tahačáky, postelemi a vodou na čtrnáct dní na polici šesté délky, kde trávíme první z osmi nocí ve stěně. Stěna nabízí rajbasové lezení v krásně vodou modelované žule, které se bohužel dá hůř odjistit, takže desetimetrové odlezy nejsou žádnou výjimkou a obtížnost se stále pohybuje někde mezi 7.–8. stupněm UIAA. O co je položená skála příjemnější na lezení, tím větší mor je tahání materiálu a postelí. Prostřední pasáž od 10. délky už začíná řádně zkolmovat, a já si užívám čtyři délky 8 až 8+/9– za den, které bych vzhledem k jištění už snad ani nemusel na prvním konci znovu opakovat. Dostáváme se na metrovou polici, odkud poprvé po patnácti délkách sledujeme výraznější koutek asi na dvě délky, kde bohužel nepředpokládaně objevujeme staré ruské nýty, a tudíž starší směr, který k nám přichází zleva. V kolmé stěně s převisy nad ním Vašek naráží na největší problémy stěny – lezení za 9–/9 AF v linii s malými odchylkami kopírující starý technický směr. Ještě jedna délka 9– AF a obtíže začínají polevovat, směr ústí do několikadélkového koutu, který vylézá doleva na podvrcholový hřeben, kterým dalších asi osm délek dolézáme na vrchol. Slaňování v dešti zpátky k postelím a noční bouřka ve stěně nám dávají ránu z milosti, naštěstí nás čeká jen další den proslaňovat stěnou po štandech zpátky na zem, kde naše dvanáctidenní vertikální anabáze končí. Něco k cestě: Náš prvovýstup „Otíkovy mokré sny“ (název hovoří o nejmenovaném členu výpravy, který s námi nakonec ani nejel, nicméně téměř všechno zařídil) vedou 1 150 m vysokou stěnou Piku 4 810 v dolině Karavšin v jihozápadním „Pamíroaltaji“ nedaleko nám známější doliny Ak–Su. Žulové, převážně stěnové lezení vrcholí obtížností 9–/9 AF dosaženou v 16. délce a další 9– AF o délku výš. Štandy ve stěně jsou zajištěny ručně vrtanými nýty Petzl, díky kterým lze cestou proslaňovat zpět. Náš styl: Buď OS, pokud to šlo, těžké délky AF, protože další pokus se nekonal, popř. AF při vrtání nýtu z háčku a následný odlez z původní pozice. Materiál – lana 60 m, dobrý výběr převážně krátkých skob, friendy, mikrofriendy, stopery, závěsné postele.
autoři: M. Holeček, P. Jonák, V. Šatava

Zlaté písky
Příběh Krajsiče a Míry a Šrůťase a Bécy
Severozápadní stěna Piku 4 810 nás zlákala hned na první pohled svou zdánlivou neprostupností. Tahle impozantní zeď je natolik kompaktní, že nemá žádnou jasnou linii pro vedení výstupu. Všech osm cest, které jí doposud vedly, je ruského původu, a prodírají se k vrcholu ve stylu ledoborce, za vysokého nasazení umělé techniky. Rozhodli jsme se proto, že do ní vneseme trochu sportovní čistoty a jako směr výstupu si vybrali levou část stěny včetně severní hrany.
První pokus o nalezení vybraného směru učinila naše čtyřka: Jiří Šrůtek, Jan Kreisinger, Petr Balcar a Mirek Turek 26. 7. Po třech délkách se však spustil silný déšť, který během čtvrt hodiny změnil SZ stěnu v horskou řeku a doslova nás spláchnul ze štandů. Nepohoda pokračovala i následující den. Bídné povětrnostní vyhlídky nakonec donutily všechny z naší výpravy vyměnit svoje startovní nebo lezecké pozice za chlebové placky a kravské mléko v bejskempu v dolině Karasu.
Po několika dnech se obloha začala čistit, což nám umožnilo znovu nalézt do stěny. Vzhledem k množství vody, které tudy při každé srážce proteklo, jsme první kemp zavěsili až na sedmém štandu pod velkým střecháčem.
Jak se později ukázalo, na dost nešikovném místě. Vždy kolem druhé odpoledne začal stékat přímo nad našimi hlavami z převisu vodopád. Tomu tropiko jedné z „dablovek“ nedokázalo čelit a část vody propouštělo dovnitř. Naštěstí bylo následných šest dní ve znamení pravého kyrgyzského slunce. Dařilo se vylézt denně tři nové délky a posunout se tak mimo vodu stékající ze sedla až na začátek hrany, na 16. délku. Dva dny poté začal opět poletovat sníh. Jirkovi se tak, doslova na poslední chvíli, podařilo napojit „Zlaté písky“ na 24. délce na kout s fixem od výstupu ruského lezce Sacharova z roku 1994. To je asi délku pod vrcholovým hřebenem a 8 délek pod vrcholem. Pak jsme utíkali, co to dalo. Den po našem sestupu už stěnou projížděly sněhové laviny.
Celá linka má – až do spojení s ruskou cestou „Sacharov 1994“ – 24 délek a je oklasifikována stupněm 8/A2. Technicky jsme lezli jenom převis v 8. délce. Ostatní délky OS. Štandy jsou osazeny vždy jedním nýtem a na některých jsou zanechány i skoby. Na postupové jištění jsme použili všechny druhy běžných skob (zejména tenké nože), dvě až tři sady friendů, sadu stoperů posílenou o nejmenší velikosti, v jednom místě háček na postupové zajištění. Do sedmé délky byla cesta lezena s návraty na podlahu a potom jsme závěsný kemp posouvali v průměru každých šest délek.
Cesta se leze až na S hranu v plotnách na tření, po různých odštěpech a sokolících. Na hraně pak pokračuje v koutech a spárách, které mohou být místy zaledněné. Svůj název si „Zlaté písky“ vysloužily podle naší touhy vyměnit situaci ve stěně za lezení na českém písku, případně za pobyt ve známém černomořském turistickém středisku.
Za náš lezecký tým Jan Kreisinger

Patnácka v komíně
Příběh Honzy a Stoupy
Lezečkou jsem přemístil malý sněhový škraloup z police do doliny, prodloužil odsedku přibližně na třímetrovou délku, založil tahací lano do kladky, cvaknul se do žímaru a zabral nohama vší silou proti štandu. Lano se propnulo. Zabral jsem tak, že se mi zatmělo před očima a zaskřípalo ve štandu a haulbágl na druhém konci lana popojel asi o pět čísel nahoru.
„Je to vyžraná svině a… (a nejen to), která nereaguje ani na dobré slovo, ani na hrozby a já jsem kretén, že jsem přistoupil na Honzův nápad lézt jenom ve dvou jako Bongard a Middendorf na Trango (tímto varuji před zhoubnou potencí idolů a ideálů), teď zde zemru v žímarech vyčerpáním.“
Dám pauzu.
„Vybral sis to sám, ty trumpeto, ještě ses na to třásl jak Voneguttův retrívr na klacek a teď vypadáš spíš jako méně šťastná tragikomická postava z jeho románů. Tak takhle si plníš své horolezecké sny? Nad lezeckými magazíny sis to maloval jinak, viď? Tak zaber!“
Tahání báglu ve dvou třetinách výstupu pod druhou velkou policí bylo obzvláště vypečené. Lezlo se relativně lehkými zářezy a komíny, ale oč by lo lezení jednodušší, o to bylo tahání a jumarování s batohem strašnější a zabíralo víc času a energie.
Pobyt ve stěně a vůbec všechno se v našich vytavených makovicích slilo do změti zážitků překrytých jakoby mlhavým závojem. Chronologie pobytu se jen těžko dala měřit na dny, spíš na události. Někdy večer před usnutím, když jsme si zuby čistili čokoládovou tyčinkou, jsme se společně nahlas nebo každý zvlášť potichu pokoušeli dopočítat, jak dlouho už tady trčíme, respektive visíme.
Výtečný večírek v Oši, který považuji za oficiální zahánjení působení naší družiny na Kyrgyzské půdě, je výraznou a zároveň mlhavou vzpomínkou vážící se k počátkům našeho zájezdu.
Zbytečná stokilometrová zacházka pro pobavení všech zúčastněných způsobená drobnou komunikační bariérou a neschopností místních obránců při práci s mapou, je událostí, kterou jsme načali zase působení v místních horách.
Pokus o prvovýstup jsme vzdali zhruba po čtyřech dnech, kdy jsme i v nepříliš vlídném počasí zkoušeli každý den lézt a každý večer jsem dlouho do noci chodil po ledovcové moréně pod stěnou, protože to byl jediný způsob, jak si uchovat trochu tepla, než jsem si, až už mě pěkně bolely nohy, na zbytek noci sednul do provlhlého spacáku pod zmrzlé tropiko. Tři noci v tomto stylu a byl jsem rád, že jsem se doplazil živý do „bejzu“.
Náhradní program cesta Križok – 6b ruské stupnice –, která vedla přibližně středem stěny s narovnávacími varianty (4 délky – 180 metrů).
Poslední ožužlané cigárko kolující za deště a sněžení pod šutrem na ledovci před nalezením do stěny bylo pohlazením i pro nekuřáka mého formátu, který od páté třídy ZŠ vykouřil tak maximálně pět cigaret a deset jointů.
Druhý večer ve stěně Honza potmě zavrtal nýt na postel a za chvíli z ní málem vypadl i s našimi karimatkami a spacáky. Naštěstí spadl jenom maglajzák. Dva dny poté nám spadly všechny šumáky a půlka salámu.
Když jsme se v poslední třetině stěny opět odchýlili od originální linie, povedlo se Honzovi taky spadnout. Naštěstí ne úplně na zem, ale minimálně patnáct nebo sedmnáct metrů vzduchem s přistáním v komíně, kdy ho po vytržení postupových jištění chytl štand. Lano však uvařili na jedničku a jediný kdo si trochu strhl oplet byl letec. Je to ale tvrdý chlapík a po dvacetiminutové meditaci a lékařském ošetření na štandu vydojil za pět hodin jednu z nejtěžších lezeckých délek, kterou jsme oklasifikovali 7/A4– (jenom na jednu skobu jsem musel vzít kladivo – proto to mínusko). Horní variantu jsme na počest této události nazvali „Patnáctka v komíně“. V další délce nám vychválené lano zpychlo a hryzlo se. Nezbylo než délku dolézt na tahacím laně, které naštěstí i přes brutální zacházení tady i předtím v Yosemitech nemělo na opletu ani škrábnutí a tak budilo stále důvěru. Výrobce na něm ale lézt nedoporučuje.
Na vrcholovém hřebeni jsme asi 200 metrů před vrcholem zjistili, že jsme děti moderní doby, pro které cesta v horách (kromě normálky) končí na hřebeni, na skalách slaňákem, boulder v madle a trénink v hospodě a že touha po vrcholku se rovná nule. Tak jsme se váleli asi hodinu na slunci v jednom sedýlku, sežrali čokoládu, zjistili, že došel film ve foťáku a další je v batohu na začátku hřebene, takže nám nikdo nic neuvěří a pak jsme začali sestupovat nejprve po hřebeni a potom slaňovat cestou k postelím.
Cesta dolů si ještě vyžádala přespání, protože jsem chtěl vyzkoušet na rotpunkt jednu délku – převislou šupinu, ale víc než její klasifikace si vážím toho, že jsem byl schopen skousnout a ještě desátý den ve stěně stáhnout lano a zkusit PP.
Pod stěnou jsme našli maglajzák. Šumáky a salám ne. Jsem rád, že jsme nakonec lezli jen ve dvou (tímto upozorňuji na pozitivní vliv ideálů a idolů) a splnili si jeden lezecký sen.
Fakta k výstupu:
Cesta Križok: 6b ruské klasifikace s cca 180 metry vlastní varianty. Charakter cesty: Cesta vede téměř středem stěny, první třetina je kolmá až převislá, druhá mírně položená a třetí opět kolmá až převislá.
Ruská klasifikace 6b znamená něco jako „krajně namáhavé“. Lezení bylo především psychicky náročné s přecházením z volného lezení do hákování a naopak. Rusové pravděpodobně víc jak dvě třetiny cesty prohákovali (podle množství dírek na háčky), nám se podařilo hodně odlézt volně – po vlastním do 7+ OS, jedna ruská hákovačka zajištěná nýty 8– OS, jednu délku jsem přelezl po TR nácviku na druhý pokus PP. Původně jsem ji chtěl dohodnotit 9–, ale po zralé úvaze mi došlo, že desátý den ve stěně takového výkonu nejsem schopen a způsob našeho přelezu je 8+(PP)/A4 . Nejtěžší technická délka je v naší variantě. Ve stěně po prvovýstupcích zůstala asi polovina štandů a 1–2 postupové jištění na délku. Nejlehčí délka z celkových 27 je za 6+.
Z materiálu se kromě standardního množství (tj. hodně) vklíněnců a frendů hodí sortiment tenkých skob.
Výstup a sestup nám zabral 10 dní (z toho 1 den renčování) a 8 nocí ve stěně.
Dušan „Stoupa“ Janák a Honza Doudlebský

Meresjev
Příběh Zákořky a Kopise
Protože Zákořka nedodal krom nákresu a popisu cesty ani řádku navíc, tak doufám, že mi odpustí těch pár slov, co za něj ze sebe vytlačím.
Tato stěna se už „proslavila“ před dvěma roky, kdy z ní byli pod palbou Talibanců donuceni zdrhnout Amíci. Vše nakonec dobře dopadlo, a horolezci se zachránili útěkem do osvobozující náruče Kyrgyzů.
Stěna svými 600 až 700 m není nijak dominující údolí, ale hned na první pohled upoutá. Zaprvé svým dobrým přístupem pod nástup a i následným sestupem z vrcholu, tak i dobře orientovanou JV stěnou. Prostě všechny předpoklady pro super lezenici. Jak jsme se ale později dozvěděli od Kořky, tak šutr stál za…
No, ale k věci. Do stěny nastoupil tandem Kořka a Kopis. Po pár spláchnutích a návratech do basu Kopisovi končil pobyt a chystal se domů. Tím pádem Tomas zůstal osamocen, protože zbytek už byl navezlý do Piku 4 810! Zde začíná ďábelská sága. Podle mě to proběhlo asi nějak takhle. Zapálil si cigáro, bez kterého neudělal ani krok. „Co, sakra, s načatým časem?“ Dokouřil ho, a už měl jasno. Přijel sem lézt a tak teda bude lézt a hotovo. Jak říkám, bez žvára ani ránu. Co dál proběhlo nemůžu popsat, protože i teď mi naskakuje „husina“, ale výsledek je sólo prvovýstup Žlutou stěnou.
Klobouk dolů Zákoři, správný skautský počinek.
Cesta: Meresjev 9–/9,A3 14 dýlek, rozděláno s Pavlem Kopáčkem dolezl sólo Tomáš Zákorys od 6. 8. do 11. 8. 2002
Stoupa

Doslov
Přátelé, jak jste se mohli dočíst, ze všech těch spisků vyplývá, byl to krajně obyčejný letní mládežnický lágr. Přinesl spousty nezapomenutelných zážitků, ozdravil tělo, povznesl ducha. Většina z nás tam odjela jako holobrádci a vrátili se větry ošlehaní, životem protřelí a osudem ukovaní CHLAPI – a tak to má být!
No a jelikož celou tuto akci vzala pod svá křídla slavná rozpočtovka ČHS a vybavila nás metodickými radami, jak přežít v divé přírodě a hlavně s mrzkým penízem, tak všem zúčastněným patří od nás všech sborové poděkování.
Čuves Mára